Kladenský rodák Cyril Bouda

Kladenský rodák malíř a grafik Cyril Bouda se po celý život řídil známou sentencí: "Ani den bez čárky", připisovanou legendami opředenému řeckému malíři Apellovi. Stačí se třeba jen podívat na soupis jeho originálních grafik, který do malířovy smrti dospěl k číslu 1543. A k tomu je potřeba připočítat stovky, či spíše tisíce kreseb, které Bouda vytvořil jako knižní ilustrace nebo na obálky knih. A také návrhy více než tři desítek známek, stovky drobných kreseb a akvarelů, které se na rozdíl třeba od grafiky zatím nedočkaly souborného katalogu.

Cyril Bouda na fotografii kladenského fotografa Benedikta Valenty z roku 1932. Foto ze sbírek SVMK

Když se v prvním roce nového století 14. listopadu 1901 Cyril Bouda v Kladně narodil, daly mu totiž sudičky do vínku mimořádné malířské a kreslířské nadání. Není také divu, jeho otec Alois učil na reálce i na svých dalších působištích kreslení, maminka Anna, z rodu novopackých Suchardů, byla nadanou malířkou květin. Jejími sourozenci byli sochař Stanislav Sucharda, autor Palackého pomníku v Praze, a řezbář Vojtěch Sucharda, který vytvořil nové sochy apoštolů pro orloj na Staroměstském náměstí v Praze. A kmotrem malého Cyrila nebyl nikdo menší než sám Mikoláš Aleš. Jeden z Boudových životopisců Josef Klempera v knize nazvané Malíř a domov vykreslil idylickou scénu při Cyrilových křtinách, kdy Aleš nad kmotřencovou postýlkou říká, že jako český malíř nemá peníze, takže mu jenom přeje, aby měl po otci a matce rád malířské řemeslo. Autentické vzpomínky na tyto křtiny podávají ale o Alšovi trochu jiný obrázek, a nejen pokud jde o jeho finanční zajištění. Šťastný otec Alois Bouda byl pověřen Alšovou manželkou, aby malíře hlídal, protože tušila, že víc než na křtiny ho to táhne k jeho příteli kročehlavskému sládkovi Otakaru Zacharovi. Navzdory tomu, že Alois Bouda pověřil hlídáním i svého švagra Vojtěcha Suchardu, se však Alšovi podařilo zmizet. A teprve za několik dní ho nešťastný novopečený otec objevil veselého a neobyčejně spokojeného u Zacharů v pivovaru.
I když Cyril Bouda prožil v Kladně jen několik málo let svého dětství, město citlivého hocha nepochybně ovlivnilo. Jaké tedy bylo Kladno Boudova dětství? Do nového století vstupovalo coby město, které si díky svému prudkému rozmachu spojenému s těžbou uhlí a hutní výrobou vysloužilo povýšení na královské horní město. Bylo jistě štěstím, že v té době stál v čele města jako starosta MUDr. Jaroslav Hruška, který dbal jak o rozvoj materiální, tak i duchovní. Během více než čtvrt století jeho starostování byl vybudován veřejný vodovod a elektrické osvětlení ulic, postavena nová radnice, nový kostel, divadlo a v roce 1900 zřízena reálka, která do profesorského sboru přivedla kromě Aloise Boudy i další zajímavé osobnosti, jako třeba historiky umění Josefa Braniše a Zdeňka Wirtha, nebo o něco později historika Jana Slavíka.
Dům čp. 1499 na rohu dnešních ulic Saskovy a Vašatovy, kde v době Cyrilova narození Boudovi bydleli, ale ještě stál na periferii města. Domy zatím vyrostly jenom na východní straně dnešního náměstí Svobody, což dokládají fotografie z 1. krajinské výstavy v roce 1902. To už se ale Boudovi přestěhovali do vily architekta Václava Krotkého, nazvané Libochvíle. Naproti ní krátce poté v letech 1903 - 1904 vyrostla podle plánů Aloise Dryáka nová budova reálky, na jejíž výzdobě se Alois Bouda spolu se svým švagrem Vojtěchem Suchardou podílel. V roce 1906 po přeložení otce na nové profesorské působiště rodina definitivně opustila Kladno a odstěhovala se do Prahy, která bývá občas - neprávem - označována jako Boudovo rodiště (například v Nové encyklopedie českého výtvarného umění z roku 1995). I když další část života už Cyril Bouda trávil v Praze nebo u svých příbuzných z matčiny strany v Nové Pace, do Kladna - jak si ještě ukážeme - ho znovu a znovu přivádělo jeho dílo ilustrátorské a grafické.

Vila Libochvíle v kresbě C. Boudy na katalogu výstavy v roce 1976.

Kromě kultivovaného rodinného prostředí ovlivnila jeho tvorbu studia na uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesora Františka Kysely a poté v grafické speciálce Maxe Švabinského na Akademii výtvarných umění. Studium v ateliéru Františka Kysely vštípilo Boudovi přísné zákony grafického projevu, ale zároveň ho přivedla i ke grafické úpravě knih, protože tehdy ještě platilo, že výzdoba knihy má být provedena takovou technikou, která dovolovala současný tisk s písmem, tedy tisk z výšky - dřevoryt, linoleoryt, zinkografický štoček. Proto v prvních Boudových knižních úpravách najdeme jako použitou techniku výhradně dřevoryt. Už během studia v roce 1921 doporučil František Krčma nakladateli Karlu Janskému jako grafika, který by převzal péči o edici Hyperion, právě mladého Cyrila Boudu. Janský, pro něhož před válkou pracoval V. H. Brunner a měl tedy na grafika vysoké nároky, se rozhodl nejprve Boudu vyzkoušet. A tato zkouška, což byl v dřevorytu portrét básníka Charlese Baudelaira, dopadla na výbornou, tedy řečeno nakladatelovými slovy: "Dřevoryt sám byl propracován velice pečlivě a nenesl rysy začátečnické." Do roku 1928 tak Bouda v edici Hyperion, kterou v roce 1922 převzala nakladatelova manželka Erna Janská, vyzdobil 43 knížek, mezi nimž byla například čtyři různá vydání Máchova Máje, přičemž pro každé z nich vytvořil Bouda jiný frontispis.
V té době bylo obvyklé, že absolventi grafických oddělení uměleckoprůmyslové školy přecházeli po skončení studia do grafické speciálky na Akademii výtvarných umění k profesoru Maxu Švabinskému. A také Cyril Bouda v roce 1923 nastoupil do této speciálky. Na rozdíl od uměleckoprůmyslové školy, kde byl výtvarný projev vázán ohledy na účel díla, byla na akademii tvorba po všech stránkách svobodnější a umožnila Boudovi rozvinout jeho malířský cit. To je patrné v jeho černobílých dřevorytech a litografiích, ale především v jeho barevných rytinách, v nichž prokázal smysl pro krásu linie, pro rozvržení barevných ploch a pro volbu barevných tónů. Když v roce 1926 opouštěl Švabinského ateliér, měl na svém kontě značnou řádku volných i knižních grafických prací, účast na výstavách doma i v zahraničí a z výstavy Exposition international des Art décoratifs v Paříži v roce 1925 stříbrnou medaili.
Příchod na Akademii ovšem nasměroval Boudu i k dalšímu oboru - k malbě. V prvních krajinách, které tehdy namaloval, je patrné ovlivnění jedním z největších krajinářů přelomu 19. a 20. století Antonínem Chittusim, což se projevuje nejen ve stylu Boudovy malby, ale i v motivech, které jsou Chittusimu blízké: koryto řeky se skupinami stromů, skalnatá stráň porostlá mladými stromky. Po skončení akademie se Bouda zase nechal ovlivnit francouzskými představiteli moderního malířství, jako byl například Maurice Utrillo. Od třicátých let se dopracovával k vlastnímu výrazu, který se od té doby prakticky neměnil a můžeme ho nalézt na olejomalbách i na akvarelech z posledních let Boudovy tvorby.
Vliv uměleckoprůmyslové školy a Františka Kysely se projevil při realizaci úkolu na pomezí malby a uměleckého řemesla, když byl na začátku třicátých let Bouda vyzván k návržení tří oken pro chrám sv. Víta v Praze a oken pro Baťovu expozici na světové výstavě v New Yorku v roce 1939.
To už ale bylo v době, kdy už se Cyril Bouda věnoval i dráze pedagogické. V roce 1929 se stal asistentem profesora Tavíka Františka Šimona, který na Akademii převzal grafickou speciálku po Maxu Švabinském, jenž byl pověřen vedením malířské školy po Vojtěchu Hynaisovi. Spolu s T. F. Šimonem, s jehož dcerou Evou se mezitím oženil, přijel Bouda v roce 1932 do Kladna a jako při každé návštěvě si zaznamenal kladenské motivy, aby je později mohl použít pro ilustrace, například ke knize Marie Majerové Má vlast.


Nezajímalo ho ale jenom samotné Kladno. Náměty pro svou grafiku a oleje nacházel i v jeho okolí. V roce 1936 vytvořil pro Spolek Palacký lept s mědirytinou slánského kostela sv. Gotharda. Z prázdninového pobytu na Nouzově ve vile u Samků v roce 1942 zase pochází řada kreseb a olejomaleb z okolí Unhoště vystavených spolu s díly dalších umělců pod názvem Jaro, léto, podzim a zima na Unhošťsku ve dvoraně bývalé Okresní hospodářské záložny v Unhošti. Při této příležitosti byl vydán i původní Boudův dřevoryt tamní sochy Sv. Václava. Za prázdninového pobytu vznikla také olejomalba Klášter v Hájku, k níž využil i skici ze svých předchozích návštěv v polovině třicátých let.

Klášter v Hájku. Olejomalba ze sbírek Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti.

Dalším Boudovým pedagogickým působištěm byla od roku 1932 - nejprve tři roky souběžně s Akademií - pražská technika, kde vyučoval na oddělení pro kandidáty učitelství kreslení na středních školách a odkud v roce 1946 přešel jako profesor na pražskou pedagogickou fakultu. Tam působil až do roku 1976 a vychoval nejen desítky pedagogů, ale i výtvarníků, kteří se po absolutoriu vydali na uměleckou dráhu, jako například Přemysl Povondra z Kladna.
Jak už jsem připomněl v úvodu, nejpodstatnější část Boudova díla ale představuje grafika, a to jak volná, tak i užitá, především knižní, ale i nejrůznější drobné grafiky, jako jsou ex libris, či PF vlastní i pro jeho přátele a sběratele. Sem patří i soubor Boudových novoročenek z let 1955 - 1983, které vytvořil pro kladenského stavitele Jaroslava Pergla st. Jde většinou o dvoubarevné litografie a v posledních letech i o algrafie, v nichž litografický kámen nahradila upravená hliníková deska.


Podle vzpomínek stejnojmenného staršího syna chtěl Jaroslav Pergl původně sbírat grafiky Maxe Švabinského. Ten mu však s poukazem, že některé z jeho listů jsou prakticky nedostupné, navrhl, aby se zaměřil na někoho z mladých umělců. A doporučil mu Cyrila Boudu, kterého považoval za jednoho ze svých nejnadanějších žáků. Původní setkávání, kdy Jaroslav Pergl přinášel Boudovi k podepsání jím ilustrované knihy, přerostlo v přátelství, které až do konce umělcova života představovalo spojení s jeho rodným městem.

Jaroslav Pergl st. na návštěvě v ateliéru Cyrila Boudy. Foto Jiří Pergl.

Dá se říci, že Boudovou specialitou byla kombinace kamenorytiny s barevnou litografií tištěnou ze tří i více kamenů. Takto vznikly například Boudovy ilustrace k Chodským pohádkám (1939), k básni Svatopluka Čecha Ve stínu lípy (1940) či ke Starým příběhům a legendám Leontiny Mašínové (1941). Dramatičtější osud měly jeho stejnou technikou vytvořené ilustrace ke knize povídek devíti českých beletristů Milostný kruh, která vyšla poprvé bez ilustrací v roce 1941. Protože byla rychle rozebrána, chystalo se její druhé vydání s Boudovými ilustracemi, ale v roce 1942 už vyjít nemohlo, takže se ke čtenářům dostalo až v roce 1946. A ve stejném roce vyšla i Evropská kantiléna Zdeňka Němečka rovněž s Boudovými kamenorytinami v kombinaci s barevnou litografií.
Boudovu klasicizujícímu výtvarnému naturelu byla blízká renesanční Itálie, kam jezdil od dvacátých let minulého století. Ze svého obdivu k ní se mohl vyznat v cyklu tří desítek mědirytin, jimiž v roce 1939 doprovodil bibliofilské vydání Vlastního životopisu Benvenuta Celliniho. Kromě tohoto vydání v nákladu 99 výtisků, bylo dílo vydáno i pro běžný knižní trh pouze s jednou mědirytinou ve frontispisu a čtyřiceti kresbami.
Samostatnou kapitolou ve vztahu k rodišti je Boudova spolupráce s kladenskými tiskaři. V roce 1941 nakreslil barevnou obálku pro knihu Kladno v básních a próze vydanou místním Nakladatelstvím mladých.


O rok později vytvořil pro vydavatele Karla Mašína obálku knížky Jaromíra Hořejše Duhový zázrak. Nejtrvalejší spolupráci ale navázal s kladenským tiskařem Josefem Ciprou, z jehož rukou vycházely bibliofilské tisky v ediční řadě Kladenský lis. Prvním tiskem s Boudovým grafickým doprovodem byl Náš Honza Josefa Kopty z roku 1947.


Jako další společné dílo vyšla z Ciprova lisu bibliofilie Václava Černého Jaroslav Seifert - Náčrt k portrétu, vydaná v roce 1954, pro niž Bouda do frontispisu vytvořil mědirytinu básníkova portrétu. Jako zajímavost připomínám, že reprint této bibliofilie vydalo nakladatelství INDEX v Kolíně nad Rýnem ve spolupráci s Nadací Charty 77 v roce 1984 u příležitosti udělení Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi.


Pak následovaly tisky Cyril Bouda a Kladno. Vzpomínka k umělcovým narozeninám 1901 - 1961, Pan ve vesnici Ernsta Wiecherta (1964), Když nám víno nalévala Hébé Jaroslava Seiferta (1966) a Úvod k výstavě J. Cipry v Památníku Národního písemnictví na Strahově dr. Bohumíra Lifky z roku 1968. Všechny vyzdobené Cyrilem Boudou.


Další tisky s Boudovým výtvarným doprovodem pak vydal tiskařův syn Josef Cipra ml., který v tisku na ručním lisu pokračoval od roku 1970 až do roku 1993. Byla jich rovná desítka, počínaje tiskem Od tatranského sokola k benátskému ovocnáři od Adolfa Branalda z roku 1971, věnovaná známkové tvorbě Cyrila Boudy, a konče v roce 1982 Hippokratovou lékařskou přísahou. K umělcovým 75. narozeninám v roce 1976 vydal Josef Cipra ml. text Adolfa Branalda Krajem dětství, v němž je mimo jiné i Boudova kresba vily Libochvíle v Kladně.


Cyril Bouda se ve vztahu ke Kladnu zhostil i několika úkolů reprezentačních. V roce 1949 vznikla velká kamenorytina se šestibarevnou litografií Kladno, někdy také nazývaná Haldy, která byla předávána na památku významným hostům, kteří město navštívili. Z této doby pochází i několik akvarelů s kladenskými motivy, které byly vystaveny v roce 1950 v Praze, a dva oleje s náměty Vybírání uhlí pod haldou a Kladenské haldy. V roce 1952 vznikla řada kreseb hutí, z nichž čtyři byly použity v kombinaci kamenorytiny s barevnou litografií jako ilustrace knihy Marie Majerové Město ve znamení ohně.


A když Kladno v roce 1961 slavilo 400. výročí povýšení na městečko, vytvořil Cyril Bouda k tomuto jubileu návrh na poštovní známku, která charakterizuje Kladno jako město dolů, hutí a nové výstavby.

Návrh známky a její konečná podoba.

S velkým ohlasem se setkaly všechny výstavy, které byly - většinou k umělcovým jubileím - v Kladně uspořádány. Ta první se konala v rámci Měsíce knihy v roce 1959 a v Domě osvěty ji v krátké době navštívilo více než 5.000 obdivovatelů Boudovy grafické a ilustrátorské tvorby.


K jeho šedesátinám v roce 1961 byla v Kladně uspořádána výstavka na První základní devítileté škole v Kladně.


Další výstavy pak následovaly v letech 1966, 1976, 1981, 1985, 1996 a 2001.

Zahájení výstavy v kladenském zámku v roce 1996. Vlevo paní Helena Boudová. Foto Jiří Pergl.

Zahájení výstavy ke stému výročí narození Cyrila Boudy v Zámecké galerii města Kladna. Foto Jaroslav Pergl.

U příležitosti výstavy pořádané k jeho 75. narozeninám udělilo město Kladno 24. listopadu 1976 Cyrilu Boudovi čestné občanství.

Udělení čestného občanství města Kladna Cyrilu Boudovi. Foto Jiří Pergl.

Stálá expozice ilustrací a grafiky Cyrila Boudy v Galerii výtvarného umění v Kladně byla zrušena v souvislosti s prodejem galerie Vladimíru Stehlíkovi a umělecká díla z ní, patřící Statutárnímu městu Kladnu, jsou dnes uložena v depozitáři.
Připomínka života a díla Cyrila Boudy by ovšem nebyla úplná, kdybych se nezmínil ještě o jedné jeho zálibě. Tou hlavní byla samozřejmě výtvarná tvorba. A tou druhou hudba, respektive hra na flétnu. "Hrál na ni přesto, že neznal názvy not. On je nechtěl znát, s paličatostí svérázného muzikanta - amatéra se je odmítal naučit. Místo nich si dosazoval barevné puntíky. Jak prosté: malířské čtení not. Vše mělo svou logiku, vysvětlení. Když nekreslil, hrál (a špatně) Mozarta či obrozeneckého vesnického kantora, nebo pracoval na zahrádce. Za téměř 30 let jsem ho neviděl odpočívat…," tak vzpomínal u příležitosti Boudových nedožitých stých narozenin jeho přítel a spoluhráč flétnista Václav Žilka.

Boudova novoročenka pro Pražské duo - Václava Žilku a Dagmar Platilovou.

A ještě jedna vzpomínka Václava Žilky dokreslující Boudův portrét: "Před zahájením jedné vernisáže přišla k pokladně starší, načesaná dáma s pejskem na vodítku. Paní pokladní ji nevpustila. Pes do galerie nemůže. "Tak co mám dělat, když si výstavu nechci nechat ujít?" Pokladní pokrčila rameny. Dáma viděla vedle pokladny u opuštěného stolku sedět krásného bělovlasého muže s nádhernou janáčkovskou kšticí. Seděl zamlkle, ani lidi si neprohlížel. V ruce měl katalog výstavy. "Pěkně prosím, pohlídal byste mi na chvíli mého pejska? Ráda bych se dostala na vernisáž a se psem tam nemohu." "Jen mi ho tu nechte a běžte se podívat. U Boudy mu bude dobře."
Tento velký grafik, ale zároveň i skromný člověk zemřel v Praze 29. srpna 1984.
© Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně. Poslední aktualizace 28.08.2011. Verze pro tisk. O úroveň výše.