Jak to bylo u nás s čarodějnicemi

Doklady o čarodějnictví nebo magických praktikách máme doloženy už od pravěku. Na sídlišti lovců mamutů z mladšího paleolitu (asi 25.000 let př. Kr.) u Dolních Věstonic byl v roce 1949 objeven hrob ženy překrytý dvěma mamutími lopatkami a posypaný okrovým barvivem, což je neklamná známka rituálního pohřbu nějakého významného jedince. Zkoumání kosterních pozůstatků ukázalo, že žena měla v mládí úraz nebo trpěla chorobou, která natrvalo poznamenala její tvář, takže měla svěšenou levou část obličeje. Podle analogií u primitivních kmenů, kde takovéto osoby byly předurčeny ke. zprostředkování styků' s nadpřirozeným světem, interpretoval archeolog B. Klíma tento nález jako hrob šamanky. Shodou okolností se podařilo na témže nalezišti objevit dvě drobná umělecká díla řezaná z mamutoviny, která je možno pokládat za portréty této šamanky.

Hlavička "šamanky" vyřezaná z mamutího klu, Dolní Věstonice

Osoby provozující magické praktiky ostatně stojí i u počátků našich dějin v jejich bájné podobě, jak ji ve své Kronice Čechů zachytil děkan pražské svatovítské kapituly Kosmas. Jde o dcery bájného soudce Kroka - Kazi, Tetku a Libuši, které jsou pro své nadpřirozené schopnosti od svých současníků ctěny a váženy. Sám Kosmas jako kněz samozřejmě čarodějnictví odsuzoval, ale v jeho době ještě nedošlo ke krutému pronásledování všech magických praktik, jako tomu bylo o století později, kdy se hlavním nástrojem boje proti ďáblovým nástrahám stala inkvizice.

Tři Krokovy dcery na dřevořezu z Kroniky české Václava Hájka z Libočan, vydané v roce 1541.

Kromě nejrůznějších forem kacířství bylo ďáblovým dílem i čarodějnictví. Co se pod tímto pojmem myslelo, nás bohatě a přehledně informuje kniha inkvizitoru Jindřicha Institorise a Jakuba Sprengera, kterou vydali v roce 1486 v Německu pod názvem MALEUS MALEFICARUM (Kladivo na čarodějnice). V jejích prvních dvou dílech jsou vylíčeny rejdy čarodějnic a ve třetím díle soudní proces s nimi. To, čím se Institorisovo a Sprengerovo dílo výrazně lišilo od předchozích podobných spisů, byla chorobná nenávist k ženám jako původkyním všeho zla. Proto také mezi oběťmi čarodějnických procesů nacházíme převážně ženy. Podle Kladiva prý čarodějnice dovedou způsobit bouři s blesky, vichřici, krupobití a liják, dovedou plašit koně, škodit domácím zvířatúm, strojí úklady dětem, posílají na lidi nemoci, dokážou sebe i jiné proměnit ve zvířata. Čarodějnice se o filipojakubské noci zúčastňují srazů nazývaných sabaty, které se měly konat na hoře Třístoličníku na Šumavě, na Radhošti v Beskydech a na Petrově skále v Jeseníkách. Na tyto sabaty měly čarodějnice létat na košťatech, samy natřené kouzelnou mastí. Na takovýchto shromážděních pak ďábel upevňoval jejich služební poměr, přijímal nové uchazečky a všem účastníkúm shromáždění poskytoval své rozkoše. Psychiatr prof. Vladimír Vondráček rozebral čarodějnictví z hlediska psychologie a psychiatrie. Kromě toho, že poukázal na halucinogenní účinky rostlin (blín, durman), z nichž se vyráběly ony čarodějnické masti, takže jejich uživatelky mohli mít nejrůznější snové prožitky, prof. Vondráček popsal i některé duševní choroby, které mohly dotyčné osoby uvést do podezření z čarodějnictví (schizofrenici, neurotici), nebo je naopak přivést k inkvizičnímu soudu jako udavače (paranoici, hysterky, sadisté, psychopati).

Bez ohledu na to, z jakých důvodů byl kdo obviněn z čarodějnictví, na mučidlech na něm bylo doznání vynuceno a od inkvizičního soudu vedla ve většině případů cesta jen na hranici. V rámci spravedlnosti je třeba říci, že podíl na takovýchto procesech nemá jen katolická církev, ale že stejně agilně je v oblastech svého působení vedly i církve protestantské.
I když v našich zemích nepadlo za oběť čarodějnickým procesům tolik lidí jako třeba v sousedním Německu, některé případy se těm zahraničním zcela vyrovnají. K nim patří především proslulé čarodějnické procesy na panství Velké Losiny na Olomoucku v letech 1678 - 1696, v nichž inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu dal upálit na 100 osob obviněných z čarodějnictví, mezi nimi i šumperského děkana Kryštofa Aloise Lauthnera (literárně tyto události zpracoval Václav Kaplický v románu Kladivo na čarodějnice a do filmové podoby velmi sugestivně převedl režisér Otakar Vávra). V červenci 1663 byla v Praze zaživa upálena Anna Volfingová z Kornhauzu (Mšece), která se na mučidlech přiznala ke žhářství ve Velvarech a v jejich okolí a také k čarodějnictví. Záznamy v městské kronice ale ukazují, že celý případ byl značně zamotaný a kdo ví, jestli rameno spravedlnosti dopadlo na skutečného pachatele.

Velvary na dobové pohlednici z počátku 20. století.

Série požárů začala 4. května a s malými přestávkami pokračovala až do 24. června. Někdy se oheň podařilo ještě včas uhasit, jindy mu padlo za oběť několik domů nebo hospodářských budov. Koncem května už měl velvarský rychtář v rukou první podezřelou, zmíněnou Annu Volfingovou, u které bylo nalezeno různé koření, kolomaz, koudel a peří. Za jiných okolností by to asi příliš pozornosti nevzbudilo, protože kořenářek se po kraji toulalo více. Proti ní ale stálo svědectví desetileté Kateřiny Hejtmánkové, která sloužila u jedné z obětí požáru Václava Černohlávky. Ta vypověděla, že se s Annou Volfingovou ve Velvarech koncem května setkala a kořenářka jí sdělila, že ten den dojde k dalšímu požáru. Což se také stalo. K podezřelé postupně přibyli další obvinění, které kronika neuvádí jménem, ale říká o nich, že to byli Poláci, kteří zakládali požáry ve službách Turků. Jenže ani poté, co údajní žháři skončili ve vězení, ohně neustaly. A není ani divu - 24. června byla chycena samotná služka Kateřina Hejtmánková, jak nese pod sukní žhavé uhlíky, s jejichž pomocí chtěla zapálit Pražskou bránu. Když byla spatřena při činu, začala utíkat směrem k Bučině, ale záhy byla dostižena a dána do vězení. Na rozdíl od Anny Volfingové ale neskončila na hranici a dokonce byla z vězení propuštěna. U soudu totiž vypověděla, že ji stařena očarovala, aby po celý život zakládala požáry. A když se soudu podařilo očarování zrušit - v kronice se ale neuvádí jak, dostala se na svobodu. Ale kdoví, jak to s tou nevinou Kateřiny Hejtmánkové ve skutečnosti bylo. Jisté je jenom jedno, že požáry ve Velvarech a v okolí po vykonání rozsudku přestaly.

Francisco Goya y Lucientes: Caprichos 68

Více štěstí měla krčmářka Strejčková z Prahy. Při výslechu útrpným právem ve Slaném ji totiž jeden muž obvinil, že čaruje. Proto ji slánští konšelé pozvali i s pražským rychtářem do svého města. Když se pak krčmářka v šatlavě muže zeptala, jestli by Strejčkovou poznal, odpověděl: "Poznal, jen kdyby tu byla!" Tak dokázala, že ji muž vůbec nezná a že je nevinná.
Z roku 1705 máme další doklad o soudním procesu s obviněnými z čarování v našem regionu. Před městským soudem ve Velvarech byli tehdy obviněni Jiří Švandrlík a Jan Dlouhý, že různými magickými praktikami škodili sedlákovi Pavlu Macháčkovi, zvanému Zábranský, z Třebíze tak, že mu čtyři koně zahynuli a pátý zchroml. Čarodějnickým nástrojem se staly hřebíky vytažené z dřevěné zvonice v Kvílicích, kam chodil Švandrlík do kostela. Tyhle hřebíky obviněný zatloukl do země po levé straně cesty, po níž Macháček jezdil do statku. Také prý vyvrtal díru do prahu u zadních vrat sedlákova statku a do ní nasypal popel ze spálené chcíplé kočky. Sedláku Macháčkovi pak zahynuli čtyři koně, pátý zchroml a čáry poznamenaly i šestého, kterého musel sedlák prodat pod cenou. Švandrlík při procesu vypověděl, že se čarování naučil od Jana Dlouhého, a ten byl souzen zároveň s ním. Role Dlouhého v celém případě je trochu nejasná. Švandrlíkovi sice poradil, jak se dají koně očarovat, ale zároveň informoval sedláka Macháčka, kdo a jak jeho koním uškodil. Moc mu to ale platné nebylo, byl odsouzen ke stejnému trestu jako Švandrlík. Je ovšem nutno říci, že velvarský městský soud měl do praktik Bobliga z Edelstadtu hodně daleko. Trest totiž znamenal jenom jeden rok nucených prací na obci nebo na panském, kterou ovšem museli odsouzení vykonávat v poutech.

To už se pomalu blížila doba, kdy mělo být s čarodějnickými procesy definitivně skoncováno. Trestní zákoník Marie Terezie vydaný v roce 1768 rušil trest upalování pro obviněné z čarodějnictví a za osvícenské vlády jejího syna Josefa II. (1780 - 1790) pojem čarodějnictví z trestního práva zmizel vůbec.
Neznamená to ale, že by zároveň zmizela i víra v magické schopnosti, které mohou pomoci uskutečnit to, co se jinak uskutečnit vůbec nedá, změnit přírodní dění, jednání lidí atd. Naopak je živá i nyní - na začátku třetího tisíciletí, což dokládá opětovné vydávání nejrůznějších hermetických příruček a dalších spisů o magii (Clavicula Salomonis, Kabala atd.).

Pálení čarodějnic v Buštěhradě v roce 2005. Foto z www.mestobustehrad.cz/fotogalerie/spolecnost/carodejnice-2005.php

Tradiční pálení čarodějnic na hranici v noci z 30. dubna na 1. květen je už jen neškodnou odezvou krutých praktik středověku a raného novověku.

Doporučená literatura k tomuto tématu:


© Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně. Poslední aktualizace 12.10.2013. Verze pro tisk. O úroveň výše.