Hlavním svátkem Vánoc býval od 4. století 25. prosinec, tzv. Boží hod vánoční, tedy den, kdy se slavilo narození Ježíše Krista. Ale pro dnešní zesvětštělou společnost je tím hlavním svátkem Štědrý den, kdy se rodina schází u bohatě prostřeného stolu a poté si rozdává dárky. Z řady zvyků připomínám celodenní půst, který byl i v minulosti obzvlášť tíživý pro děti, takže jim rodiče slibovali, že pokud to vydrží, uvidí večer "zlatoušky na stěně", tedy takzvané zlaté prasátko. J. Goth: Vánoční pohlednice se "zlatým prasátkem" z roku 1921.
Tím víc se všichni těšili na štědrovečerní večeři. Ke stolu všichni přicházeli ve svátečním oblečení a přísně se dbalo na to, aby u stolu nebyl lichý počet lidí, protože by někdo ze stolovníků zemřel. Sváteční večeře se skládala ze sedmi nebo devíti chodů, přičemž jedním z typických jídel byl houbový kuba, většinou bylo na stole i maso - kapr ovšem byl původně jenom v rybnikářských oblastech. Stříbřité šupinky se dávaly pod talíř, aby se stolovníků držely peníze. Někde po rybě ale následoval klasický vepřový řízek. K řízkům a ke smaženému kaprovi se podával bramborový salát. Místo majonézy, která za první republiky (a někde až do 60. let) nebyla běžnou přísadou, se ale do něj dával sladkokyselý nálev, nebo kysaná smetana. I kapr ovšem býval v našem regionu často místo smažení upravován na černo, tedy ve sladké omáčce. Tak ho připravovali pro starší stolovníky na Štědrý večer v Bočkově (Markově) mlýně u Unhoště. Ve druhé polovině minulého století se na štědrovečerním stole začala objevovat i pečená bílá klobása. Na stole samozřejmě nechybělo ovoce, ořechy a vánoční cukroví. K tradičním jablkům po první světové válce přibyly i vzácné pomeranče. V některých rodinách hospodyně po večeři snědla trochu vařené čočky, aby bylo v rodině dost peněz. Což je zvyk, který se běžně dodržuje na Nový rok.
Prostřený štědrovečerní stůl. Foto Z. Kuchyňka. Recepty na vánoční cukroví a punč na pohlednicích z 80. let 20. století.
Obvykle musela být všechna jídla na stole hned od počátku, protože od štědrovečerní večeře se nesmělo odcházet. Kdyby někdo uprostřed jídla odešel, postihlo by ho neštěstí. Někde nechávali po večeři všechno na stole včetně talířů a příborů, jenom to přehrnuli ubrusem, "aby dušičky sobě z toho mohly pochutnat a vybrat."
Po večeři se rodina sešla u ozdobeného vánočního stromku, rozdaly se dárky, hrály se hry (ve 20. století hrávali muži karty, děti se ženami společenské hry, jako například Člověče, nezlob se), dospělí pili punč a děti čaj a poté šli nebo jeli na saních všichni do kostela na půlnoční mši.
J. Mukařovský: Cesta na půlnoční.
Řada štědrovečerních zvyků se váže k určování osudu. Svobodná děvčata házela střevícem zády ke dveřím. Když padl špičkou ven, znamenalo to, že se děvče vdá a odejde z domu. Nebo se házelo slupkou. Z jablka se odkrojila dlouhá slupka, kterou pak děvče hodilo za hlavu. A podle toho, jaké písmeno slupka po dopadu na zem připomínala, se hádalo na jméno budoucího ženicha. Podobně se hádalo i z roztaveného olova, které se vlilo do vody. Podle tvaru se usuzovalo na zaměstnání ženicha. Kvůli hádání budoucího zdraví se rozkrajovala jablka napříč - kdo měl z jader hvězdičku, měl zůstat zdráv, kdo měl jádřinec vyžraný červem, čekaly ho nemoci, a když tam měl křížek, už mu pomalu chystali pohřební rubáš. Nebo se zapalovaly svíčky, komu dohořela nejpozději, měl se dožít nejvyššího věku. J. O. Štěrba: Házení střevíčkem, pohlednice z roku 1921. Pouštění lodiček ze skořápek ořechů se svíčičkami. Pohlednice z let 1921 a 1913. V. Čutta: Pohlednice inspirované Baladou štědrovečerní K. J. Erbena (1932).